NÁBOŽENSKÝ DARWINISMUS

Darwinismus se od svého vzniku s náboženstvím snášel nepříliš dobře, byť se oběma pohledům na svět v poslední době daří dosáhnout jakési koexistence. Zatímco náboženská kritika darwinismu je vesměs dobře známa, zkusme se podívat, jak se naopak darwinismus dokáže vypořádat s existencí náboženství. V první řadě je třeba problém trochu upřesnit. Můžeme samozřejmě říct, že náboženství tvrdí samé lži a nesmysly. Jenomže tak snadné to darwinisté ve své polemice nemají. V neodarwinismu totiž postulujeme, že každé chování by svému nositeli mělo být nějak prospěšné. Vzhledem k tomu, že náboženské chování lze v nějakém smyslu identifikovat snad ve všech kulturách, musí existovat také nějaká výhoda, kterou víra přináší. Darwinisté musejí náboženství paradoxně ani ne tak vyvrátit, ale spíše vysvětlit.

Dawkins na scéně

Evoluční biolog Richard Dawkins v časopise Free Inquiry na problém nahlíží takto: V první řadě si musíme ujasnit, že nám jde o výklad náboženství jako poměrně stabilního, všudypřítomného jevu. Vzniknout a zase vzápětí zaniknout může cokoli. Některé otázky, jako „jaký prospěch přináší svému nositeli Downův syndrom?", lze díky tomu sprovodit ze světa, problém náboženství však nikoli. Celkem jednoduše lze vysvětlit i existenci jevů, vlastností, které své nositele nic nestojí. Náboženství však není ani tento případ, spotřebovává síly a materiální zdroje, které by jedinec jinak mohl investovat do své obživy či rozmnožování. Navíc díky své víře a jejímu šíření může člověk snadno přijít o život - příklady z historie jistě netřeba dodávat. Jsou-li zde zjevně tak obrovské náklady, kde je odpovídající zisk?

Chybné odpovědi

Přímo se nabízí několik odpovědí, které však otázku vesměs míjejí. Můžete samozřejmě tvrdit, že náboženství své nositele za určitých podmínek chrání před stresem (víra v posmrtný život např. před strachem ze smrti), že zvyšuje náš pocit životní pohody či pocit harmonie apod. Není zdaleka jisté, zda je to vůbec pravda (náboženství může být stejně tak zdrojem stresu, pocitů viny apod.), ale otázku je rozhodně třeba přeformulovat. „Psychologické pocity", které provázejí víru, totiž patří k proximativní, ne ultimativní vědě. Sex je pro přežití našich genů výhodný, a proto evoluce zařídila, že většině z nás s tím spojené aktivity alespoň vysloveně nevadí. Pokud se ptáme po evolučním smyslu sexu, pak nám ale rozhodně nejde o výklad typu „ochrana před stresem" nebo „zvýšení pocitů harmonie". Taktéž u náboženství jsou průvodní pocity jen důsledkem, ne příčinou. Do kategorie nejspíš chybných odpovědí je třeba odkázat i úvahy o tom, že náboženství vede (např.) k větší společenské soudržnosti. Na stabilitu společnosti jako celku má náboženství možná skutečně pozitivní dopad, nicméně v současném neodarwinismu se neargumentuje prospěchem společnosti či druhu, ale jedinci a ještě spíše jeho genům. Pokud tedy odmítneme koncepce skupinových selekcí (přičemž důvody by vydaly na samostatný článek), pak musíme hledat dál.

Vedlejší efekt

Zkusíme naši otázku ještě jednou převrátit. Dawkins uvádí případ můry, která přímo před našima očima vletí do ohně. Opravdu jí takové chovám je k něčemu dobré? Odpověď zní, že můra do ohně samozřejmě nevletěla s cílem spáchat sebevraždu a nemá smysl se ptát, jaké prapodivné evoluční mechanismy vedly k tomu, že autodestrukční chování vlivem selekce převládlo. Hmyz disponuje systémem orientace a letu podle zdrojů světla na obloze. Takové chovám je výhodné, ale za určitých podmínek (umělé zdroje světla) selhává. „Sebevražda" můry je ovšem pouze nežádoucím vedlejším důsledkem něčeho, co je samo o sobě užitečné.

Věř, a víra tvá...

Dawkins tedy předkládá hypotézu, že také náboženství může být vedlejším efektem něčeho, co je samo o sobě svému nositeli výhodné. Jako odpověď (připouští, že nejspíš pouze dílčí) navrhuje potřebu víry autoritám. Především děti jsou bezprostředně závislé na své schopnosti vstřebat informace od starších lidí. Vyplatí se respektovat varování, že v řece bývají krokodýli -tento příklad ukazuje, že i slepá víra má své výhody. Přežili a dále se rozmnožili ti naši předkové, kteří pěkně poslouchali (především) své rodiče. Skeptici a nezávislí kritičtí duchové, co si chtěli všechno pěkně otestovat sami, naproti tomu obohatili krokodýlí jídelníček. Značná část informací potřebných pro život se u člověka nepřenáší přímo geneticky. Musíme být v každé generaci schopni efektivně akumulovat zkušenosti generací předešlých. Máme tedy mozky disponované k tomu, abychom do určité míry - minimálně v dětství - snadno věřili tomu, co se nám předkládá, a dokonce tomu věřili rádi. A teprve zde se podle Dawkinse dostáváme k jádru věci. Máme mozky disponované k tomu, abychom doslova chňapali po všech kolem poletujících informacích. Jakmile se ale objeví nějaké informace nepravdivé, zaplaví nás také. Můžeme si vypomoci počítačovými paralelami. Vyžadujeme, aby na počítačích bylo možné snadno spouštět užitečné programy, odvrácená tvář se však ukáže, jakmile na scénu vstoupí viry. Náboženství není tedy samo o sobě k ničemu. V evoluci bylo ale prostě natolik klíčové zajistit snadné přejímání informací o lokaci krokodýlů, že se do tohoto procesu dokázaly nějak vetřít i informace o zvyklostech bohů (ať už původně vznikly jakkoli - informačním šumem, zkreslením, chybou, náhodou či snad dokonce lstí).

Memy na scéně

Dawkins přišel v knize Sobecký gen přímo s myšlenkou evolučně mladých negenetických replikátorů. Tyto tzv. memy (myšlenky, ideje, názory, gesta, kulty, umělecké styly, melodie - jak je zřejmé, memy nejsou omezeny výlučně na člověka) mohou přitom působit i protikladně k původním replikátorům-genům. Pomocí memů lze dobře vyložit další vývoj náboženství, rozebrat složky náboženských systémů a dokonce se dobrat i vysvětlení fenoménu, který z evolučního hlediska působí zvlášť absurdně - totiž dobrovolného celibátu. Ale to už by bylo téma na jiný článek.


(vsuvka)
ULTIMATIVNÍ A PROXIMATIVNÍ VĚDA

Existuje rozšířený názor, podle kterého věda odpovídá na otázku „jak", nikoli ale na otázku „proč". Druhou ze zmínéných otázek pak pro sebe požaduje např. náboženství. Není zdaleka jisté, zda výše uvedené dělení dává nějaký rozumný smysl třeba ve fyzice, v evoluční biologii funguje ale vědecké tázání naprosto jinak. Evoluční biologie je totiž právě o otázkách „proč". Proč mají květy nějaké rostliny určitou barvu? Můžete samozřejmě odpovídat „protože je v nich přítomné barvivo XY", ale evolučním biologům nejde o to, jak konkrétně je to zařízeno. Správná odpověď v rámci neodarwinismu může spočívat třeba v tom, že cílem zbarvení je přilákat opylovače nebo naopak odpudit potenciálního konzumenta. Jinak řečeno: Evoluční biolog se ptá po výhodách, jaké určitá vlastnost přináší svým nositelům.
První způsob uvažování označujeme za proximativní, druhý jako ultimativní. Evoluční biologie je ultimativní védou, ve které jde o „smysl".
Rozdíl mezi ultimativní a proximativní védou lze ukázat i na tom, jak odlišně se v obou těchto oborech testují hypotézy. Proximativní otázka na barvu květů může třeba vést ke zkoumání obsahu nějakých prvků v okolní půdě nebo k pátrání po konkrétních genech. Ultimativní výzkum se naproti tomu v první řadě ptá „jak a proč by nebarevné květiny byly znevýhodněné proti své barevné konkurenci"? Odpověď můžete hledat třeba tak, že vypnete příslušné geny (které identifikovala proximativní věda), nebo část květin přemalujete, eventuálně vypícháte oči včelám. Ultimativní a proximativní véda se spolu však dotýkají v tom smyslu, že určitý jev nemusí sám o sobě přinášet selekční výhodu, ale může být nutným důsledkem nějaké jiné vlastnosti (která už prospěch přináší). Právě zde se nachází jádro Dawkinsovy odpovědi na otázku „Proč existuje náboženství?"


Science (VTM ŘÍJEN 2004)
PAVEL HOUSER